Znamení na Rozdělovských věžácích – Co dál?

20.09.2016

Nedávno jsem tu psal o tom, proč se domovní znamení na kladenských věžácích musela schovat za nerozbitné sklo. Tady je pokračování příběhu...

Káně v roce 2010 (vlevo, foto Jaroslav Vyšín) a v červnu 2016 (v současnosti už je znamení skryté za sklem).
Káně v roce 2010 (vlevo, foto Jaroslav Vyšín) a v červnu 2016 (v současnosti už je znamení skryté za sklem).

Zkusím nejdřív vyjasnit, jakou v tomhle všem mám roli. Jednoduše propojovací. Na rapidně se zhoršující stav domovních znamení začala upozorňovat už někdy na jaře paní Jarmila Kučerová - chtělo by se napsat "místní starousedlice", kdyby slovo starousedlice nebylo vzhledem k jejímu životnímu elánu trochu pejorativní.

Na její podnět jsem se snažil zjistit, co se vlastně děje, a nějak se v tom zorientovat. Během mapování terénu jsem se domluvil s Tamarou Šikulovou, ředitelkou Správy bytového fondu Kladno (SBF, má na starosti správu domů), že se poohlédnu po někom, kdo by dokázal odhadnout nákladnost případné opravy uměleckých děl.

A pak už jsem v zásadě jenom telefonoval. Výsledek? Ve čtvrtek 14. července se stala věc, kterou bych uprostřed prázdnin nečekal. Na základě mého telefonování jsme se stavem domovních znamení sešli zástupci SBF Tamara Šikulová a technik Roman Pokorný, Julie Weissová z Národního památkového ústavu s restaurátorem Jiřím Kaifoszem, paní Kučerová a moje maličkost.

Co s nimi? Kohout odolal působení času celkem dobře.
Co s nimi? Kohout odolal působení času celkem dobře.

Restaurovat, nebo ne?

Nedá se říct, že by zakrytí znamení, které přišlo jako reakce na podezření z cíleného vandalismu, situaci jednoznačně pomohlo. V dané situaci jde asi o nejlepší ze špatných kroků. Nicméně sotva po pár týdnech od instalace se naplnily i obavy. Některá skla již někdo zvládl počmárat, jedno z nich dokonce asi i mechanicky poškodit (podle všeho se nezdá, že by šlo o vinu firmy, která zakrytí provedla).

Velká část diskuse naší různorodé skupiny se proto vedla o tom, zda je restaurování rozumný krok, respektive jaké kroky podniknout proti tomu, aby keramické reliéfy nikdo dál neničil. Je trochu absurdní, že po téměř sedmdesáti letech, kdy tu volavka a labuť a ovce a kočka a veverka a další úplně v pohodě vydržely, bude patrně jediným možným řešením instalace kamer.

SBF podle všeho ve spolupráci s policií hledá způsob, jak znamení pohlídat. Kamery jsou (stejně jako sklo) krajní řešení, odpovídá ale stavu (a kvalitám) současné společnosti. Dokud nebudou efektivně zabezpečená, nemá restaurování znamení velký význam.

Tady už se někdo dokázal postarat i o ochranné sklo. Nezdá se, že by šlo o chybu technického provedení.
Tady už se někdo dokázal postarat i o ochranné sklo. Nezdá se, že by šlo o chybu technického provedení.

Lepší zprávy

Setkání během deštivého dopoledne ale přineslo i lepší zprávy. Přestože domovní znamení nikdy neprošla výraznější opravou, je spousta z nich v dobrém stavu. Podle Jiřího Kaifosze jsou oděrky a praskliny v řadě případů dané přirozeným vývojem materiálu. A restaurování těchto znamení by nemuselo být až tak finančně náročné (i když přesná částka nepadla).

O něco hůř jsou na tom volavka (ubroušené křídlo), labuť (chybějící zobák), káně (bez nohy), ovce (ulomený roh), veverka (bez ucha) a kočka (také chybějící část ucha). U nich by bylo nutné chybějící části domodelovat pryskyřicí, napojit a znovu naglazovat. Což samozřejmě znamená mnohem vyšší náklady.

Z několika důvodů mám ze setkání dobrý pocit.

Zaprvé má SBF zjevně zájem se stavem znamení něco dělat. Po naší schůzce by od restaurátora měl přijít finanční odhad náročnosti restaurování. Bude samozřejmě záležet na penězích, ale ze zkušeností vím, že kde je vůle, tam se peníze vždycky najdou.
Zadruhé naše šestičlenná skupinka vyvolala určitý zájem mezi místními. Odpoledne jsem se ke mně přes několik lidí dostala informace, že "tam nad tím někdo rozumoval". Fajn vědět, že "to" aspoň u některých místních nějak rezonuje.

A zatřetí jsem si díky reakcím zástupců Národního památkového ústavu znovu uvědomil, jak výjimečné věžáky v českém kontextu jsou. Přivedla mě k tomu poznámka pana Kaifosze, že očekával nějaké horníky, hutníky a proletáře. To je skvělý postřeh. Jen pár let po Kladnu vznikl projekt vzorového sídliště pro ostravskou Porubu. A ten rozdíl v kvalitě umělecké výzdoby je nabíledni.

Lasička s uloveným holoubatem, vlevo stav v roce 2010 (foto Jaroslav Vyšín), vpravo dnes před zakrytím sklem.
Lasička s uloveným holoubatem, vlevo stav v roce 2010 (foto Jaroslav Vyšín), vpravo dnes před zakrytím sklem.

Co můžu udělat?

A ještě jedna poznámka. Celá tahle anabáze ukazuje, jak málo stačí, aby občan (jasně, nezní to nějak sexy) něco změnil nebo posunul věci k lepšímu. V tomhle případě to bylo jen pár telefonů.

Za sebe (a za Haldu) samozřejmě plánujeme řadu dalších věcí, jejichž cílem je udělat ze stavu znamení trochu společenské téma. Jasně, je to tenhle blog. Ale hravých forem, jak na problém upozornit, se mi v hlavě rýsuje několik. Víc se dozvíte v září :-)

Jo a pokud vás tohle téma nějak zajímá, můžete přidat ruku k dílu třeba tím, že tenhle text budete sdílet.