Vzpomínka na architekta Havlíčka a příspěvek o tom, jak malá rozhodnutí dělají velké věci

05.05.2019

Na hřbitově v Praze-Bubenči jsme si dnes připomněli 120 let od narození architekta Josefa Havlíčka, vizionáře a tvůrce mezinárodního významu, který po sobě zanechal řadu výtečných staveb – mezi nimi Všeobecný penzijní ústav v Praze na Žižkově a kladenské věžáky. Kolem Havlíčkovy osobnosti se v uplynulých měsících odehrála řada věcí, které mi dnešní vzpomínkové odpoledne pomohlo dát do souvislostí. Poselství? Zaprvé: I drobnosti mohou být na počátku velkých věcí. Zadruhé: Spojence často najdete na nečekaných místech.

Když přišel loni v březnu Alexandr Němec s nápadem, abychom s Haldou adoptovali hrob architekta Josefa Havlíčka, udělal jsem jedno z těch spontánních rozhodnutí, o kterých nikdy dopředu nevíte, jestli jich náhodou nebudete do konce života litovat.

Ukázalo se, že to bylo jedno z těch nejlepších rychlých rozhodnutí v mém životě. Adopce totiž přerostla z péče o hrobové místo v péči o odkaz člověka, který si vrcholnou měrou zaslouží, aby jeho jméno znal co nejširší okruh lidí. A přivedla nás ke spoustě lidí, kteří to cítí stejně.

Stalo se tak třeba to, že jsme během měsíce sehnali finanční prostředky na zvelebení hrobu. Část od lidí, kteří znají a podporují Haldu, část díky "sdílečské pomoci" iniciativy Architektura 489 a dalších facebookových skupin zaměřených na architekturu... A největší část od společnosti Dům Žižkov, která koupila budovu prvního pražského mrakodrapu – tedy Všeobecného penzijního ústavu a pozdějšího Domu odborových svazů – v Praze na Žižkově, jedno z nejvýraznějších Havlíčkových děl (které realizoval společně s Karlem Honzíkem).

A stalo se také, že na dnešní vzpomínku na 120. Havlíčkovy narozeniny přišla docentka Radomíra Sedláková, vedoucí sbírek architektury Národní galerie a kurátorka jediné posmrtné Havlíčkovy výstavy (realizované roku 1999), a děkovala, že se o Havlíčkův odkaz staráme (místo jeho posledního odpočinku sama zatím neznala).

Dorazil i pan Vítězslav Vala ze společnosti Dům Žižkov – a věřím, že budovu Všeobecného penzijního ústavu ještě zakomponujeme do nějaké naší akce.

Nenápadně se nám pak také přišla představit paní Jana Vávrová, manželka architekta Zdeňka Vávry, který po Havlíčkovi převzal jeho ateliér (a zachránil alespoň část pozůstalosti). Když jsme se společně dali do řeči, bylo jasné, že shromáždění splnilo svůj účel – potkali se lidé, kteří by k tomu jinak neměli příležitost... A chtěl bych věřit, že bylo také jednou z těch drobností, jejichž skutečný význam a dopad se ještě ukáže.

Nedokážu říct, jakou roli v tom sehrála iniciativa Haldy, ale o 120. narozeninách Havlíčka se tu a tam mluvilo, tu a tam se o něm dokonce i psalo. Velmi zdařile třeba na webu Vyšehradskej jezdec.

A ještě v jedné věci máme trochu prsty. Při práci na publikaci Sídliště Kladno-Rozdělov jsme vyjasnili mimo jiné i otázku oficiálního názvu sídliště. Až do roku 1991 neslo název Sídliště Vítězného února, od té doby žádný oficiální označení nemělo. Během příprav Muzea věžáků Kladno jsme s kolegou Němcem nadnesli, že by jej mohlo znovu získat (název Sídliště Kladno-Rozdělov sice figuruje v projektové dokumentaci, nicméně sídliště není katastrálně na území Rozdělova, na což mnozí poukazovali) – a že by třeba mohlo nést jméno Josefa Havlíčka. V Česku po něm totiž dodnes není pojmenována žádná ulice ani jiný celek. Nadneseného nápadu se chopil tajemník kladenského magistrátu Zdeněk Slepička – a od května v Kladně skutečně máme Sídliště architekta Havlíčka. Jak dneska poznamenala docentka Sedláková, je to asi jediný případ v republice, "ale nikdo jiný si to nezaslouží víc než on."

Nevěřím na náhody, i když některé události kolem mne mají velmi nepravděpodobný průběh. Skutečnost, že pár nadšencům z Kladna bude jednou někdo děkovat za péči o odkaz architekta, který v Kladně realizoval poslední své velké dílo, je jednou z nich.

P. S. Hřbitov v Bubenči je pro Kladno pozoruhodný nejen kvůli Havlíčkovi. Adresně spadá k ulici Antonína Čermáka (ano, toho chicagského starosty, který se v Kladně narodil). A pohřben je tu i slavný kladenský rodák, grafik Cyril Bouda a jeho rodina (otec Antonín byl profesorem kladenské reálky).

Hrob Cyrila Boudy
Hrob Cyrila Boudy