Jiří Hanke zavírá Malou galerii České spořitelny. Po 41 letech a 11 měsících

Kladenský fotograf Jiří Hanke prožívá rozporuplný rok. Retrospektivní výstava v Domě fotografie Galerie hlavního města Prahy, uspořádaná u příležitosti jeho 75. narozenin, se stává nečekanou návštěvnickou senzací. V Kladně, které je hlavním námětem jeho dokumentárních snímků, přitom ve stejném okamžiku končí jeho "one man galerie" v budově České spořitelny. Po téměř 42 letech tak město přichází o "instituci", která mu kvalitou své dramaturgie dělala v uměleckých kruzích dobré jméno. 

Malá galerie ve spořitelně zahájila svou činnost výstavou kreseb Jany Gratzové v květnu roku 1977. Jejímu založení předcházelo několik důležitých momentů kulturního vývoje města. Bylo jím jednak postupné formování silné generace místních umělců, kteří v kontrolovaném kulturním provozu hledali prostor pro svobodné umělecké vyjádření, jež vyústilo v založení volné výtvarné skupiny Atelier '74. K tomu se přidal fatální nedostatek výstavních prostor ve městě (skupina Atelier '74 vystavovala ve sklepení kladenského zámku) a skutečnost, že jedním z pracovníků městské spořitelny byl hudebník a tehdy začínající fotograf Jiří Hanke.

Hanke v prostoru spořitelny objevil potenciál pro výstavní činnost, přesvědčil o jeho přínosu vedení a sám se ujal jeho dramaturgie. Ačkoli po celou dobu své existence fungovala galerie s minimálními provozními náklady (dotována nadšením), s depozitářem o pár metrech čtverečních a vlastně v neustálém provizoriu, podařilo se z ní vybudovat respektovanou instituci, byť bez institucionálního zázemí.

V polovině 80. let se dramaturgie galerie postupně zaměřila výhradně na fotografii – a Kladnem postupně prošli téměř všichni významní čeští fotografové. V té době navíc galerie těžila z mrtvolnosti oficiální výtvarné scény; představovala práci mnoha tvůrců, kteří z politických důvodů nemohli vystavovat v Praze. Její sláva se šířila, jak to výstižně popsal Michal Janata v textu k jejím třicetinám, stala se navzdory své poloze na periferii centrem, protože "v centrech se zcela programově nic nedělo".

Mimořádnost Hankeho galerijního počinu se ale nejvíce projevila po roce 1989 – léta svobody nejlépe ukázala, že kvalitní výstavní program je daleko více spjatý s osobou dramaturga než s prostorem samotným. Galerie přestála změnu režimu i několik stěhování, z "odsunu" na schodiště v nové budově spořitelny vytvořila de facto přednost.

Ze setkání s Jiřím Hankem bylo však již delší dobu zřejmé, že provoz galerie přináší stále více překážek a vytrácí se z něj radost. V hierarchické struktuře finančního korporátu se jen těžko vysvětloval význam lokálně zcela výjimečného počinu – a v roce 2011 to dokonce na chvíli vypadalo, že galerie důstojně zakončí svou činnost výstavou snímků Antonína Kratochvíla.

Nakonec v ní prostor pro prezentaci našly ještě desítky dalších fotografů – včetně Jiřího syna Michaela Hankeho, který se přes svou premiéru v Malé galerii České spořitelny vypracoval v dvojnásobného držitele ocenění Word Press Photo.

V rozhovoru, který jsme spolu s Jiřím Hankem vedli v roce 2013, na adresu své galerijní činnosti řekl: "Každá výstava, kterou uspořádám, je do jisté míry srdeční záležitost, jinak bych neměl důvod ji dělat." To byl okamžik, kdy mi došlo, že bez Jiřího entuziasmu nemůže – a vlastně ani nemá – Malá galerie existovat. Pro kladenskou kulturu jde o ztrátu, jejíž velikost bude asi zřetelná teprve časem. Nezbývá než si přát, že se konec Malé galerie stane podnětem k diskusi, jak (a kde) může Kladno prezentovat současnou českou fotografii. Bylo by hříchem nenavázat na tradici, kterou ve městě Jiří Hanke po desetiletí rozvíjel.