Jiří Hanke zavírá Malou galerii České spořitelny. Po 41 letech a 11 měsících

22.04.2019

Kladenský fotograf Jiří Hanke prožívá rozporuplný rok. Retrospektivní výstava v Domě fotografie Galerie hlavního města Prahy, uspořádaná u příležitosti jeho 75. narozenin, se stává nečekanou návštěvnickou senzací. V Kladně, které je hlavním námětem jeho dokumentárních snímků, přitom ve stejném okamžiku končí jeho "one man galerie" v budově České spořitelny. Po téměř 42 letech tak město přichází o "instituci", která mu kvalitou své dramaturgie dělala v uměleckých kruzích dobré jméno. 

Po rekonstrukci už bez skob (foto Vojtěch Halamík)
Po rekonstrukci už bez skob (foto Vojtěch Halamík)

Malá galerie ve spořitelně zahájila svou činnost výstavou kreseb Jany Gratzové v květnu roku 1977. Jejímu založení předcházelo několik důležitých momentů kulturního vývoje města. Bylo jím jednak postupné formování silné generace místních umělců, kteří v kontrolovaném kulturním provozu hledali prostor pro svobodné umělecké vyjádření, jež vyústilo v založení volné výtvarné skupiny Atelier '74. K tomu se přidal fatální nedostatek výstavních prostor ve městě (skupina Atelier '74 vystavovala ve sklepení kladenského zámku) a skutečnost, že jedním z pracovníků městské spořitelny byl hudebník a tehdy začínající fotograf Jiří Hanke.

Hanke v prostoru spořitelny objevil potenciál pro výstavní činnost, přesvědčil o jeho přínosu vedení a sám se ujal jeho dramaturgie. Ačkoli po celou dobu své existence fungovala galerie s minimálními provozními náklady (dotována nadšením), s depozitářem o pár metrech čtverečních a vlastně v neustálém provizoriu, podařilo se z ní vybudovat respektovanou instituci, byť bez institucionálního zázemí.

V polovině 80. let se dramaturgie galerie postupně zaměřila výhradně na fotografii – a Kladnem postupně prošli téměř všichni významní čeští fotografové. V té době navíc galerie těžila z mrtvolnosti oficiální výtvarné scény; představovala práci mnoha tvůrců, kteří z politických důvodů nemohli vystavovat v Praze. Její sláva se šířila, jak to výstižně popsal Michal Janata v textu k jejím třicetinám, stala se navzdory své poloze na periferii centrem, protože "v centrech se zcela programově nic nedělo".

Mimořádnost Hankeho galerijního počinu se ale nejvíce projevila po roce 1989 – léta svobody nejlépe ukázala, že kvalitní výstavní program je daleko více spjatý s osobou dramaturga než s prostorem samotným. Galerie přestála změnu režimu i několik stěhování, z "odsunu" na schodiště v nové budově spořitelny vytvořila de facto přednost.

Ze setkání s Jiřím Hankem bylo však již delší dobu zřejmé, že provoz galerie přináší stále více překážek a vytrácí se z něj radost. V hierarchické struktuře finančního korporátu se jen těžko vysvětloval význam lokálně zcela výjimečného počinu – a v roce 2011 to dokonce na chvíli vypadalo, že galerie důstojně zakončí svou činnost výstavou snímků Antonína Kratochvíla.

Nakonec v ní prostor pro prezentaci našly ještě desítky dalších fotografů – včetně Jiřího syna Michaela Hankeho, který se přes svou premiéru v Malé galerii České spořitelny vypracoval v dvojnásobného držitele ocenění Word Press Photo.

V rozhovoru, který jsme spolu s Jiřím Hankem vedli v roce 2013, na adresu své galerijní činnosti řekl: "Každá výstava, kterou uspořádám, je do jisté míry srdeční záležitost, jinak bych neměl důvod ji dělat." To byl okamžik, kdy mi došlo, že bez Jiřího entuziasmu nemůže – a vlastně ani nemá – Malá galerie existovat. Pro kladenskou kulturu jde o ztrátu, jejíž velikost bude asi zřetelná teprve časem. Nezbývá než si přát, že se konec Malé galerie stane podnětem k diskusi, jak (a kde) může Kladno prezentovat současnou českou fotografii. Bylo by hříchem nenavázat na tradici, kterou ve městě Jiří Hanke po desetiletí rozvíjel.