6 mýtů o 6 kladenských věžácích (a jejich uvedení na pravou míru)

17.02.2019

Roman Hájek, Alexandr Němec

Vedení města vyslalo do světa informaci, že chce výhledově zajistit opravu šestice kladenských věžových domů. A protože věžáky jsou cennou architektonickou památkou, chytila se informace média, která ji vzala jako příležitost přiblížit čtenářům také něco o domech jako takových. Bohužel často s řadou nepřesností a omylů. Za zmínku v tomto ohledu stojí především článek ze serveru idnes.cz, který do značné míry recykluje starší text z roku 2016.

Společně s Alexandrem Němcem jsme historii věžáků věnovali v posledních letech tisíce hodin času. Prošli jsme v podstatě všechny dochované (a v tento moment dostupné) archivní prameny, bavili se o jejich významu s historiky architektury – a téměř všechny naše poznatky shromáždili do rozsáhlé publikace. Vnímáme tak – po vzoru Saturninově – jako povinnost uvést základní nepřesnosti na pravou míru. Šestice věžových domů představuje jedno z nejzajímavějších kulturních dědictví Kladna a je ukázkou dobově zcela výjimečné architektury. Kéž by jejich příběh byl budoucím generacím předáván věcně správně...

Mýtus 1
Architekturu věžáků inspirovaly chicagské mrakodrapy. Nebo Lomonosova univerzita v Moskvě

Tento mýtus má zřejmě dvojí původ – jednak souvisí s určitou propojeností Kladna s Chicagem přes osobnost chicagského starosty a kladenského rodáka Antonína Čermáka (1873–1933), jednak s přesvědčením, že věžáky reprezentují styl socialistického realismu (o tom později) a vznikly v době krátce po komunistickém převratu.

Ani jedna z těchto domněnek není správná. To, že domy mohou mrakodrapy či jiné stavby připomínat, ještě neznamená, že jimi byly inspirovány. A podrobnější pohled do archivů ukazuje, že aplikovat na věžáky logiku studené války (buď se inspirovaly v USA, nebo v Sovětském svazu), je zcestné.

Jediný zdroj inspirace, který hlavní architekt věžáků Josef Havlíček jasně deklaroval, byste totiž našli ve Francii. Je jím práce vlivného modernistického architekta Augusta Perreta, jenž ve 20. a 30. letech proslul svými návrhy věžovitých staveb, jimiž se snažil řešit problém sociálně dostupného bydlení.

Projekt obytné čtvrti l'Avenue des Maisons-Tours v Paříži od Augusta Perreta. Byť nerealizovaný, stal se přímým inspiračním zdrojem kladenských věžáků.
Projekt obytné čtvrti l'Avenue des Maisons-Tours v Paříži od Augusta Perreta. Byť nerealizovaný, stal se přímým inspiračním zdrojem kladenských věžáků.

K Perretovi se Josef Havlíček opakovaně hlásí v průvodní zprávě k projektu věžových domů (uložené v archivu odboru výstavby kladenského magistrátu) i v publikaci Návrhy a stavby, která rekapituluje jeho životní dílo. Inspirace tímto francouzským architektem se nakonec stala i jedním z důvodů, proč byl projekt věžáků ještě před dokončením odsouzen představiteli oficiální linie socialistickorealistické architektury. Např. Karel Honzík v článku Neodkladná pomoc architektům v jejich úsilí o nalezení nového výrazu, publikovaném v časopise Architektura roku 1954, odsuzuje Havlíčkovu práci, když mimo jiné píše: "Netřeba připomínati, že Otto Wagner vyrostl z prostředí vídeňského, Auguste Perret pak z prostředí francouzského, a že tedy navazovati na jejich způsoby v prostředí našem nemůže přinést pravé řešení, které hledáme."

Nutno připomenout, že architektura věžáků z velké části navazuje na tendence předválečné československé moderny. Právě skutečnost, že v měnících se podmínkách "socialistického stavebnictví" dokázal Havlíček a jeho tým zachovat domům jejich modernistický výraz, z nich dělá tak výjimečné stavby.

Mýtus 2.

Je to sorela

Doktrína socialistického realismu, tedy oficiální "kulturní směrnice" Sovětského svazu, která se po druhé světové válce stala závaznou i v dalších zemích pod sférou sovětského vlivu, zažívala v době projektování a výstavby věžáků svůj největší vzestup. Skutečnost, že lidé věžáky za sorelu považují, tak může být celkem oprávněná. Je ale v přímém rozporu s životní misí architektů.

Zmiňovaný Josef Havlíček, hlavní architekt domů, totiž patřil k několika málo československým umělcům, kteří se nebáli schematičnost a zdobnost socialistického realismu otevřeně kritizovat. Ostatne právě Havlíček byl autorem posměšného zkrácení názvu doktríny na "sorela", který se později obecně ujal.

První polovina 50. let 20. století byla pro architekty nesmírně složitá. Prosazení vlastního tvůrčího záměru znamenalo neustále balancovat na vrtkavém prámu – a mohlo mít i značné osobní důsledky. Havlíček měl pro tuto misi dvě obrovské výhody: jednak velmi silné renomé mezi architekty (i těmi otevřeně prorežimními), jednak mimořádný argumentační a rétorický talent.

I když v návrhu věžových domů musel udělat řadu ústupků, neslevil ze zásad modernistické architektury, kterou rozvíjel už v období mezi válkami. Potlačoval zdobnost. Odmítal ideologicky motivovanou výzdobu. Porovnáte-li kladenské věžáky s bytovými domy, které v podobné době vyrostly v Ostravě-Porubě nebo s pražským hotelem International, je rozdíl zřejmý.

Jediným okamžikem, kdy byl během navrhování celého sídliště Havlíček nucen ustoupit, byl návrh hlavního náměstí (dnešní náměstí Jana Masaryka). V jeho prvních skicách se sorela projevuje celkem výrazně. Z dobových dokumentů ovšem víme, že autoři spoléhali na to, že na realizaci takto velkolepé investice se nikdy nenajdou peníze. Následující roky ukázaly, že měli pravdu.

Je tak vlastně trochu paradoxní, že si věžáky a jejich okolí dnes často vypůjčují filmaři pro navození atmosféry 50. let a jako kulisu Moskvy. Domy, za které dobová kritika Havlíčka drtila kvůli nedostatečnému "socialistickému výrazu", jsou dnes považovány za ideální ukázku socialistické architektury. Ale tak se to někdy stává.

Sídliště Ostrava-Poruba. Vnímejte rozdíl
Sídliště Ostrava-Poruba. Vnímejte rozdíl

Mýtus 3.

Podzemní kryty ústí do lesa (nebo do areálu nemocnice)

Dobře, věžáky vznikly v divokých 50. letech, době konspirací a různých nevyjasněných záhad. Na podobě krytů v druhém suterénu věžáků ale nic tajemného není. Jakékoli zkazky o tom, že kryty ústí do nedalekého lesa, nebo že jsou dokonce propojené a přes kryty pod nemocnicí se napojují na obří labyrint pod celým městem, se nezakládají na pravdě.

Kryty civilní obrany ve věžácích byly navržené v normovaném rozsahu, tak jak to vyžadovaly dobové směrnice civilní obrany CO-Stav-1 a CO-Stav-23. Kryty byly rozdělené na dvě části, které mohly fungovat samostatně a měly i samostatný systém vzduchotechniky. Z každé této části pak vedl únikový východ, který měl výlez cca 15 metrů od domu. Dodnes jsou tyto výlezy v sídlišti patrné – jde o malé "stříšky" za jednotlivými domy.

Každý dům měl svůj autonomní kryt, nebyly tedy propojené. Vedle toho měly domy také záložní dieselagregát a zásobník na 2 000 litrů nafty tak, aby v případě výpadku mohl být zajištěn proud na základní provoz budovy minimálně na 12 hodin.

Ústí vzduchotechniky z krytů civilní obrany pod věžáky. Poklop vedle je výlez z krytů. V zadní části je vidět pata domu, kryty tedy nevedou do lesa...
Ústí vzduchotechniky z krytů civilní obrany pod věžáky. Poklop vedle je výlez z krytů. V zadní části je vidět pata domu, kryty tedy nevedou do lesa...

Mýtus 4.

Jsou to paneláky

Pro část lidí je zřejmě jakýkoli vysoký dům určený k bydlení panelák.

Konstrukce domů (foto Václav Vlček).
Konstrukce domů (foto Václav Vlček).

Věžáky vznikly ještě pár let před zavedením panelové výstavby. Pravdou je, že i během těch čtyř/pěti let, kdy probíhala výstavba (1953–1958, přičemž první dům byl dokončen již v prosinci 1957), se stavební technologie výrazně modernizovaly – ale zas tak rychle vývoj nešel.

Věžáky mají monolitický železobetonový nosný skelet kotvený do druhého suterénu a do železobetonových pásů, zapuštěných do skalního podloží. Výplně konstrukce jsou cihlové. Jde tedy o podstatně stavebně náročnější (a odolnější) konstrukci, než mají pozdější paneláky.


Mýtus 5.

Věžáky získaly ocenění na Expo 1958

Tento mýtus možná pramení ze snahy podtrhnout význam věžáků... Je ale otázkou, jestli je dobrý nápad (podobně jako třeba v případě slavných rukopisů) stavět slávu staveb na nesprávné informaci.

Nejsme úplně odborníci na Expo 1958, takže nedovedeme říct, zda na něm věžáky náhodou nebyly prezentovány mezi dalšími úspěchy československého stavitelství... Je ale pravděpodobnější, že to tak nebylo – přece jen reprezentovaly výraz architektury, který byl (navzdory svým nadčasovým hodnotám) v té době považován za překonaný. Rozhodně ale na výstavě nezískaly žádné ocenění.


Mýtus 6.

Bylo to bydlení pro pohlaváry

Svým vybavením (stropní topení, společné prádelny, společenské místnosti, pochozí střešní terasy apod.) představovaly věžáky nesmírně luxusní bydlení, a tak zřejmě vznikla představa, že v nich mohli bydlet jen prověření funkcionáři na vyšších pozicích.
Skutečnost byla jiná.

Stavbu věžáků platily kladenské průmyslové závody – doly a hutě –, a ty je také po dokončení dostaly do správy. Pravidla pro výběr nájemníků si podniky stanovovaly samy; odrážela proto jejich momentální potřeby. Při každém podniku existovala komise, která žádosti o byt schvalovala. A přestože v celém procesu určitě hrály roli osobní vazby a stranická příslušnost, bylo složení obyvatel věžáků velmi pestré a celkem "rovnostářské" (vedle ředitelů bydleli řadoví dělníci). Ostatně i koncepce domů s různě velkými byty (od jednopokojových svobodáren až po relativně velké byty 2+1) tuto pestrost podporovala.

V roce 1965 došlo k delimitaci bytového fondu Spojených oceláren a Kladenských dolů a správu domů převzal Městský národní výbor v Kladně, od té doby tedy podmínky přidělení bytů stanovoval on.


A ještě jedna drobnost... Autorů výzdoby bylo šest

V souvislosti s věžáky se často zmiňuje také jejich cenná umělecká výzdoba – 12 domovních znamení se zvířecími motivy, které představují unikátní sochařský soubor pod širým nebem.

Často (bohužel i na oficiální ceduli upozorňující na městské památky, která je na domech umístěna) se však chybuje v tom, kdo jsou jejich autoři (nebo se objevují jména jen čtyřech z nich). Kompletní seznam zní: Marta Jirásková (kočka a pes, čp. 2955), Břetislav Benda (kohout a krocan, čp. 2956), Mary Duras (veverka a lasice, čp. 2957), Martin Reiner (orel a sova, čp. 2958), Bedřich Stefan (ovce a beran, čp. 2959), Hana Wichterlová (labuť a volavka, čp. 2960).

P. S. Děkujeme za sdílení a šíření. Opravdu nám záleží na tom, aby se veřejné povědomí o věžácích zakládalo na historických faktech.